Bohatství, chudoba a bída.

Nedávno jsem dočetl knihu Tomáše Halíka  „Stromu zbývá naděje“, a jako každá z jeho knih, mě inspirovala k přemýšlení. Když jsem se jako dítě učil katechizmus nabyl jsem dojmu, že Bůh prostřednictvím Bible dává přednost chudým před bohatými a biblické „Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je království nebeské“, jsem chápal tak, že těm kterým se nedostává na rozumu, nemohou vlastně ani hřešit a do nebeského království se dostanou automaticky.

Přiznám se, že od té doby jsem o „velbloudu který projde snáze uchem jehly, nežli by bohatý vešel do království věčného“ mnoho nepřemýšlel. A protože nás takových může být více, podělím se s Vámi o některé myšlenky z knihy Tomáše Halíka, kde píše:

 „Tradice křesťanského sociálního myšlení odedávna rozlišovala bídu (člověk nemá to co nutně potřebuje), chudobu (člověk má jen to, co vskutku ke svému životu potřebuje a nic navíc) a bohatství (člověk má víc, než potřebuje.

 Bída  je považována za zlo, které má být překonáváno či alespoň mírněno všemi rozumnými a spravedlivými prostředky.

 Bohatství nevidí jako zlo samo o sobě, ale jako rizikový stav který může vést k zatvrdnutí srdce.

 Chudoba pak byla tradičně chápána jako ideální stav pro člověka, který se chce věnovat „duchovnímu životu“: nemusí se rozptylovat přemírou starostí ( u kněží v katolické církvi např. starostí o rodinu), ani zápasem o holé přežití, ani odpovědností za správu majetku.“

 Oproti člověku chudému je bohatý člověk vystaven mnohem většímu riziku, že propadne lakomství, pýše, nenasytnosti i ostatním neřestem vedoucím ke hříchu. Bohatý člověk je jistě mnohem více vystaven například pokušení porušit šesté přikázání, když je neustále středem pozornosti krásných žen, které jsou fascinovány jeho bohatstvím a na člověka chudého ani nepohlédnou. Zůstat i za těchto okolností  „chudý duchem“, to znamená zachovat si "ducha chudoby", není rozhodně snadné. 

 „Tedy podobně, jako bohatství samo o sobě není zlem, tak zase chudoba  není ještě morálním dobrem. Řeč o chudobě se zde netýká stavu peněženky, nýbrž stavu srdce a mysli, stavu ducha.“

 Bohatý člověk může být chudý v duchu a naopak člověk chudý nemusí být vždy chudý v duchu, když závidí ostatním a je nespokojen. Chudý v duchu je spokojený s tím co má, raduje se i z cizích věcí, z cizí krásy, užívá věcí k prospěchu svému i druhých lidí.

 Bída je něco naprosto jiného, je  zhoubou pro tělo i duši, pro mravnost.  Přiznám se, že jsem skutečnou bídu nikdy neviděl, na hranici mezi chudobou a bídou jsem se dostal pouze za svého pobytu na Kubě, ale skutečnou bídu znám  pouze z vyprávění očitých svědků. Jedná se o stav, kdy je ohrožena samotná existence člověka pro nedostatek základních životních potřeb.

 Tomáš Sedláček ve své knize „Ekonomie dobra a zla“ v této souvislosti  připomíná učení Tomáše Akvinského:“ V případě nouze, se stává vše společným vlastnictvím“. Je to veliký průlom do soukromého vlastnictví, avšak platí jen v případě krajní nouze. Podobně  uvažuje i John Stuart Mill: „Nikdo z lidí zemi nestvořil. Je to původní dědictví celé lidské rasy“.

 Lidské právo nemůže nikdy překročit věčné zákony Boží. Ani zákon soukromého vlastnictví nemůže být postaven nad člověka, jako člena lidské společnosti. Jinými slovy, institut soukromého vlastnictví padá v okamžiku, kdy se jedná o lidský život.“

 Vzpomněl jsem si na Tomáše Akvinského v souvislosti s tragedií, která se nedávno odehrála na Haiti. Četl jsem názory některých komentátorů, že Haiťané se chovají jako zvířata, když jsou schopni napadnout i humanitární pracovníky, kteří jim přivážejí vodu, léky a potraviny. Ti lidé tam  bojují často o holý život, vedeni svými sebezáchovnými pudy,  avšak naprosto v souladu s vyššími principy mravními.

Neodsuzujme proto ze svých pohodlných křesel od stolů plných jídla a pití jednání chudáků, o jejichž bídě a utrpení si nedokážeme udělat reálnou představu. 

Moravské Budějovice  25.1.2010