Dvacet let svobody a stíny komunismu.

 

Zanedlouho budeme oslavovat dvacetileté výročí  demokratické revoluce a budeme bilancovat. Životy se nám za těch dvacet let hodně změnily, nikdy nebyla bezpečnost naší země zajištěna lépe, než je tomu po  vstupu ČR do aliance NATO  a odhlédneme- li ke světové hospodářské krizi, nikdy jsme neměli lepší podmínky pro rozvoj národního hospodářství, než tomu je po našem vstupu do Evropské Unie.

 

Bohužel, morální devastace našeho národa po čtyřiceti letech komunismu z nás udělala slepé pasažéry, kteří se snaží využívat výhod  členství v mezinárodních organizacích, aniž bychom cítili povinnost za to platit, tj. podle svých možností přispívat. Spoléháme se, že nás NATO ochrání, protože naše armáda je z těch nejslabších a nejhůře vyzbrojených v Evropě, ale na společných strategických akcích NATO, se podílíme neochotně a pouze symbolicky.

 

Každý kraj a okres se snaží získat co nejvíce unijních prostředků pro svoje investiční záměry, ale  jako stát jsme se ani v době našeho předsednictví nepřipojili k zemím, které v době světové hospodářské krize podpořili svůj průmysl, pouze jsme využili  opatření, které provedly ostatní okolní země. To není politika solidarity, ale politika prospěchářství, a Evropa to dobře ví.

 

Naše transformace mohla proběhnout mnohem úspěšněji, ale po bitvě je každý generál a některé kroky byly zřejmě nezbytné. Jako příklad si můžeme si připomenout  totální krach našich státních bank. Banky bylo možno privatizovat ihned a ne až po jejich rozkradení a sanaci ze státní pokladny ( z výnosů privatizace ). Nezapomeňme však, jakou transformací musel projít náš průmysl z ekonomiky plánované, kdy větší část výrobků šla na zaostalý trh RVHP a u nás se hromadily nadnormativní zásoby zboží o které neměl nikdo zájem, zatím co jiného zboží byl nedostatek. Bylo nutno přejít na výrobu zboží, které je prodejné nejen u nás, ale zejména v zahraničí. A tak chodili dělníci ve velkých státních podnicích do práce , kde po řadu měsíců nedělali vůbec nic a státní banky podnikům  půjčovaly na výplatu mezd, i když věděly, že peníze nikdy nedostanou zpátky. Na to  by soukromý bankovní sektor nikdy nepřistoupil. To byla naše daň za transformaci ekonomiky a udržení sociálního smíru.

 

Samozřejmě, že tato situace byla zneužita okamžitě nejrůznějšími podvodníky k vlastnímu obohacení. To je druhá strana mince, ale zřejmě rovněž naprosto zákonitá. Podíváme-li se zpět do historie zjistíme, že každá  velká revoluce která měla na svém počátku vznešené ideály o svobodě a lidské rovnosti, se postupně zvrhla a byla zneužita lůzou.

 

Přesně to se stalo s naší revolucí. Náš národ morálně zdevastovaný čtyřicetiletou vládou komunismu vygeneroval celou řadu podvodníků a politických populistů - organizovaný zločin postupně prorostl až do vrcholové politiky.

 

Je dobré si rovněž uvědomit, že jsme se většinou, až na několik disidentů, o pád komunismu vlastně nikterak  nezasloužili. V té době proběhla celosvětová demokratizační vlna, která zachvátila i bývalé komunistické země střední a východní Evropy. Kdosi výstižně poznamenal, že „v Polsku trvala demokratizace deset let, v Maďarsku deset měsíců, ve Východním Německu deset týdnů, v Československu deset dnů a v Rumunsku deset hodin“.

My jsme byli ve vleku těchto událostí, prakticky na jejich konci a tak jedinou zásluhou našich občanů bylo, že „zvonili klíči“ a někteří ani to ne.

 

 

A tak můžeme dnes pouze říci: „Zaplať Pán Bůh, že jsme se před dvaceti léty komunistické nadvlády zbavili“. Ale protože to nebyla naše zásluha, tak si té svobody ani dostatečně nevážíme.

 

Dvacet let po pádu komunistické nadvlády je u nás stále hodně milovníků „starých pořádků“ kteří tvrdí, že dříve, bývalo lépe. Na tom není nic zvláštního, to tvrdí téměř každá starší generace o časech svého mládí. Občas také slyšíme hlasy, které nás nabádají, abychom současné nedostatky v naší společnosti, nesváděli neustále na bývalý režim, který až na „nějaké přehmaty“ přinesl  v podstatě i mnoho dobrého, zejména v oblasti sociálních jistot, zdravotní péče atp.

 

To je obrovský omyl. Kromě devastace ekonomiky, která zapříčinila naší zaostalost za ostatními demokratickými státy a kterou v dohledné době nejsme schopní dohnat, se jedná hlavně o devastaci morální, která se promítá i do současné společnosti a její ekonomiky.

 

Výstižně to vyjádřil svého času v Britských listech Václav Chyský:

„I poměrně krátké historické období může znamenat hluboký zářez do identity národa. V českých novodobých dějinách představovala nacistická okupace s následnou půlstoletou sovětizací (implantací nestředoevropských prvků kultury) přerušení kontinuity vývoje sociální struktury a tím i změnu mentality, vzorků chování, politických postojů a hodnotových systémů českého národa. Společnost byla nivelizována, eliminována střední vrstva, zničeny rodinné firemní tradice, přerušen podnikatelský étos a kolektivizace zemědělství totálně změnila tvář vesnice. Hodnotový žebříček lidí u nás se zásadně změnil.“

 

Kdysi jsem četl studii amerických psychologů, kteří měli možnost prostudovat změnu mentality Kubánců, kteří po dvaceti létech života v komunismu opustili Kubu v roce 1979 ve velkém exodu asi 100 tisíc lidí. Většina těchto lidí byla umístěna do karantény v uprchlických táborech v USA a američtí psychologové je měli možnost porovnat s emigranty z roku 1959. Výsledkem tohoto srovnání byli doslova zděšeni, co s lidmi  Kastrův komunistický režim udělal. Psychologové vyslovili pochybnost, zda jsou někteří z těchto kubánských emigrantů vůbec schopni se na normální život v USA adaptovat a nezačlení se spíše do místních zločineckých struktur.

 

Americkou studii k dispozici nemám, ale jsou k dispozici studie, které porovnávají německé Ossis -občany bývalé NDR a Wessis - občany z bývalé SRN  A tak uvedu alespoň několik myšlenek z jedné z nich, protože s těmi německými Ossis máme hodně společného:

 

Asi největším překvapením během post-komunistické éry je zdlouhavá integrace východních německých zemí do bývalého Západního Německa. Neochota ke spolupráci a vzájemné předsudky občanů v obou částech sjednoceného Německa  vedly k zjednodušené představě, že Ossis jsou líní a neschopní,  a Wessis arogantní.

 

Těsně před sjednocením si užívali západní Němci v Evropě bezkonkurenční úrovně materiální prosperity, finanční stability a  sociálního zabezpečení. V té době bylo i Východní Německo považováno za jednu z deseti nejvýkonnějších ekonomik světa a kancléř Kohl slíbil, že během několika málo let bude z Východního Německa „kvetoucí krajina“. Je ironií, že  kancléř Kohl a vlastně celé Západní Německo se stalo obětí komunistické propagandy. Východní Německo nebylo jednou z deseti největších světových ekonomik, namísto toho trpělo chátrající infrastrukturou, katastrofálně znečištěným životním prostředí, nedostatkem kvalifikovaných pracovních sil a zastaralým průmyslem, který dosahoval jen 30%  západoněmecké úrovně.

 

Větší část průmyslu byla tak beznadějně zastaralá, že bylo dražší udržet ji v provozu, než továrny a doly  zavřít a lidem nabídnout jednu ze tří možností: přestěhovat se za prací do starých spolkových zemí, podrobit se rozsáhlé vládou organizované rekvalifikaci pracovníků všech profesí, anebo odejít do předčasného důchodu.

 

Současně s tím, byla zahájena i rozsáhlá modernizace infrastruktury a výstavby moderních výrobních kapacit.

 

Přitom tehdejší kancléř Kohl a jeho vláda udělala vůči občanům bývalé NDR obrovské vstřícné gesto, když stanovila kurz východní a západní marky v poměru 1:1.  Kromě ekonomického záměru v tom byli i kus německé  národní hrdosti, že si to může Německo vůči občanům z bývalé NDR dovolit.  Velkorysá nabídka byla i v možnosti předčasného odchodu do důchodu pro pracovníky ve věku 40 až 50 let , kteří  nebyli schopni a ochotni se přizpůsobit novým podmínkám tržní ekonomiky, včetně pracovních návyků a zaměstnanecké disciplíny. Nabídky možnosti přestěhování do starých spolkových zemí využilo jen asi 600 tisíc lidí, převážně ve věku do 30 let, ti starší raději volili předčasný důchod.

 

Avšak ani přes rozsáhlou modernizaci východoněmeckého průmyslu  a rekvalifikaci pracovních sil, nebyla bývalá NDR schopna dosahovat výkonnosti starých spolkových zemí a byla dotována každoročně ve výši 40% svého HDP.  A tak  již dvacet let sedí východoněmečtí dobře zajištění předčasní důchodci doma a nadávají na vládu, tak jak tomu byli zvyklí za socialismu. Spolehnout se na svoje vlastní síly a schopnosti prostě neuměli a neumějí.

 

 

To udělal socialismus z lidí nejen v bývalé NDR, ale i u nás a to jsem se vůbec nezmínil o devastaci morální. Heslo „kdo nekrade, okrádá svoji rodinu“ platilo v NDR, stejně jako u nás. Pouze po revoluci měli zloději u nás mnohem širší pole působnosti, než tomu bylo ve sjednoceném Německu. Proto jsme byli schopni obohatit ekonomický slovník i o nový odborný výraz „tunelování“ a jestli se někdo domnívá, že za sebou nevlečeme dodnes stíny komunismu, je více než naivní.

 

Závěr.

 

Nevzdělanost a nízká kvalifikace našich lidí, od normálních dělnických profesí, přes řídící a tvůrčí technicko-ekonomické pracovníky, až po vrcholové manažery a národohospodáře, byla na stejně nízké úrovni jako v bývalé NDR. V řadě oborů bylo v době, kdy jsme v našich zemích zemi budovali socialismus, dosaženo ve světě vysoké úrovně na kterou jsme nebyli odborně připraveni a tento stav se zlepšuje jen velice pozvolna.

 

Vezměme si jako příklad ekonomické vzdělání. Za minulého režimu u nás byly pouze dvě Vysoké školy ekonomické, jedna v Praze a druhá v Bratislavě, obě nevalné úrovně a navíc s orientací na ekonomii socialistickou. Dnes máme vysokých škol  s ekonomickým zaměřením celkem sedmnáct, z toho deset soukromých a sedm veřejných. A tak se nabízí otázka: Kde se najednou u nás vzalo tolik profesorů, docentů a odborných asistentů a jaká je asi jejich úroveň? Nemůže být nejmenších pochyb o tom, že nevalná. Mnoho lidí se mnou třeba nebude souhlasit, ale skutečnost je prostě taková.

 

Zanedlouho budeme slavit dvacetileté výročí  naší demokratické revoluce a nabízí se porovnání toto období s dvacetiletým vývojem Československé republiky po roce 1918. Podle mého názoru je to porovnávání neporovnatelného. Z období Rakousko-Uherské monarchie jsme zdědili moderní průmysl s kvalifikovanými dělníky a techniky. Navíc jsme měli nejen vynikající finančníky (Karel Engliš), bankéře (JaroslavPreiss), národohospodáře (Antonín Švehla), ale i řadu zkušených průmyslníků a zakladatelů světoznámých firem (František Wichterle, Emil Škoda, Jan Baťa). Nikdo takový u nás za období komunismu nevyrostl a tak se nemůžeme divit, že výsledky našeho dvacetiletého vývoje po roce 1989 nejsou valné.

 

Na závěr bych chtěl uvést, že na příkladu bývalé NDR jsem chtěl připomenout, jaké potíže mělo  s transformací ekonomiky Německo, kde došlo k přímé konfrontaci dvou ekonomických systémů. My jsme  bohužel neměli žádné bohaté Wessis, kteří by nám pomohli svými zkušenostmi, odborníky a miliardovými investicemi a tak můžeme považovat za úspěch, že jsme transformaci zvládli tak, jak jsme ji zvládli – stíny komunismu v mentalitě našich občanů však za sebou povlečeme ještě desítky let.

 

Moravské Budějovice, listopad 2009