Rozum a víra.

Všechno zlé, je k něčemu dobré. Platnost tohoto rčení našich předků jsem si plně ověřil po dvoutýdenním pobytu v nemocnici, kde jsem  hospitalizován. Na pokoji se zde vystřídalo  několik pacientů a tak jsem  byl nucen vyslechnout i několik životních příběhů.

Vesměs se jednalo o lidi se základním vzděláním a to poznamenala i celý jejich život. Tito lidé totiž podceňují význam vzdělání pro život a nepodporují ho ani u svých dětí, ale naopak se snaží aby rychle ukončiili povinnou školní docházku a začali vydělávat peníze. Čas strávený studiem, považují za ztrátu času.  K tomu, aby člověk dosáhl určitého postavení ve společnosti, potřebuje však  mít vrozené schopnosti, určité vzdělání a jistou dávku pracovitosti. S pouhou pracovitostí se nikdo ke slušné životní úrovni nedopracuje. Protože sám jsem kdysi  jako student - brigádník pracoval při výkopech hlubinných kanalizací a tak dobře vím, že s krumpáčem v rukou se větší peníze  vydělat nedají, i kdyby se člověk ukopal k smrti. Rozhodně ne dost k tomu, aby zaopatřil dobře svoji rodinu a svým potomkům zajistil kvalitní vzdělání.

A tak až nyní, v poměrně vyšším věku jsem si uvědomil, jak obrovským darem od Boha je vrozená inteligence. Lidé, se kterými jsem ležel na pokoji byli vesměs nemajetní, žili od výplaty k výplatě a to zformovalo i jejich názor na svět. Kritizovali úplně všechno, co se odehrálo u nás po r. 1989, a tak nadávali na současné poměry od rána do večera a druhý den znovu. Vesměs to byli navíc lidé nevěřící a tak jejich tíživá finanční situace společně s nedostatek křesťanské morálky se promítaly i do jejich rodinných poměrů. Měl jsem z  jejich vyprávění  nepříjemný pocit - alkoholizmus, nevěra manželská i nemanželská (samý druh a družka, kteří bez ohledu na společné děti si vždy hledají po čase nějaké nové vztahy),  soudní exekuce, vzájemné hádky, fyzické napadáni atp., byly u těchto lidí na denním pořádku.
 
Poprvé v životě sem si uvědomil, že rozum a víra jsou obrovskými dary Ducha svatého a my, kteří jsme byli těmito dary obdařeni, bychom za ně měli být Bohu vděční a neměli bychom zapomínat za ně děkovat, při svých každodenních modlitbách.

Miloš Balátě, nemocnice Třebíč

listopad 2014