Vliv křesťanství na pád totalitních režimů.

Křesťanství, zejména katolická církev s papežem Janem Pavlem II., měla významný podíl na pádu komunistických režimů, které se uskutečnily koncem osmdesátých let minulého století. K tomu, abychom plně tuto skutečnost pochopili, je zapotřebí poznat podrobněji toto historické období,v jeho širších souvislostech.

Podle významného amerického politického teoretika Samuela Huntingtona, probíhaly demokratizační procesy ve světě v určitých vlnách. Ta poslední vlna demokratizace (1974 – 1990), při které padla i většina komunistických režimů, začala podle Huntingtona pětadvacet minut po půlnoci v Lisabonu dne 25. dubna 1974, když místní rozhlasová stanice zahrála píseň „Grandola Vila Morena“, což byl smluvený signál pro vojenské jednotky k zahájení státního převratu. Následoval pád diktatury ve Španělsku, dále se vlna přesunula do Latinské Ameriky do Ekvádoru (1977), Peru a Bolívie(1978), Argentiny(1982), Uruguaye, Guatemaly a Brazilie(1984). Tato vlna se projevila i v Asii - v Indii, Filipinách, Koreji, Tchaj-wanu a v Pakistánu. Koncem desetiletí zasáhla vlna demokratizace i komunistické státy v Evropě. Jako první zahájilo přechod na systém více politických stran Maďarsko (1988), v roce 1989 rezignovala Komunistická strana Sovětského svazu na svoji ústavně zakotvenou vedoucí úlohu a v tomtéž roce v létě triumfovalo ve volbách v Polsku odborové hnutí Solidarita a do úřadu nastoupila nekomunistická vláda.

Tato demokratizační vlna, která se prohnala světem, měla několik příčin. Jedním ze společných jmenovatelů je však beze sporu hospodářská situace v nedemokratických zemích. Ekonomika autoritářsky řízených zemí za těmi demokratickými totiž výrazně zaostávala. Podle údajů Světové banky z roku1989 bylo mezi takzvanými „vysokopříjmovými“ celkem čtyřiadvacet zemí, z nichž pouze tři (Saúdská Arábie, Kuvajt a Spojené arabské emiráty), měly politické zřízení nedemokratické, avšak jejich bohatství plynulo výhradně z těžby ropy. Na opačné straně žebříčku, dvaačtyřiceti nejchudších zemí, měly všechny nedemokratické zřízení, s výjimkou Indie a Srí Lanky.

Snad nejvýrazněji se tento vliv projevil u zemí komunistických, které sice nepatřily do skupiny těch nejchudších, ale výrazně se zde projevil důsledek závodů ve zbrojení, které dlouhodobě vedly s ekonomicky vyspělými demokratickými zeměmi soustředěnými v alianci NATO. Sovětský svaz ve snaze udržet krok se západními zeměmi vynakládal na zbrojení enormní prostředky a nutil k tomu i svoje satelitní státy. Hospodářská situace těchto zemí se koncem osmdesátých let dostala do neudržitelné situace, kterou velice dobře odhadl americký president Ronald Reagan, který výdaje na zbrojení ještě zvýšil přesto, že USA se v době jeho nástupu do funkce potýkaly s nepříznivou hospodářskou situací. Shodou okolností byl v té době u moci v Sovětském svazu Michail Gorbačov, který pochopil, že další závody ve zbrojení si již Sovětský svaz nemůže dovolit, aniž by došlo k sociálním otřesům. Uvědomil si, že je nutno zastaralý průmysl modernizovat a celou společnost demokratizovat, aby se dosáhlo vyšší efektivity národního hospodářství. Demokratizací sovětské společnosti a ústupem od Brežněvovy doktríny pak M. Gorbačov spustil proces demokratizace i v ostatních socialistických zemích.

A nyní k vlastnímu vlivu křesťanství na demokratizační proces ve světě.

Mezi západním křesťanstvím a demokracií existuje očividná souvislost, moderní demokracie se v křesťanských zemích rozvinula nejdříve a nejdynamičtěji. Země s náboženskou tradicí islámu, buddhismu či konfucianismu, zřizovaly demokratické instituce jen velice zřídka. Západní křesťanství totiž klade důraz na důstojnost jednotlivce a na oddělení oblastí spadajících do působnosti církve a státu.

Demokratizační vlna sedmdesátých a osmdesátých let byla převážně vlnou katolickou. První z těchto zemí – Portugalsko a Španělsko – byly typicky katolické, dále se prohnala devíti převážně katolickými zeměmi Jižní a Střední Ameriky, odtud se přesunula na Filipíny, poté zpět do Chile a Mexika, aby následně vpadla do katolického Polska a poté i do Maďarska.

V některých zemích, jako například v Brazílii, v Chile , na Filipínách, v Polsku a ve středoamerických státech, sehrála katolická církev naprosto klíčovou úlohu při změně autoritářských režimů.   Při tom v dřívějších dobách to byla právě tato církev, která byla spojena s vládnoucími vrstvami, s oligarchií velkostatkářů a autoritářskými vládami. Co se stalo, že došlo k tak zásadní změně v postojích katolické církve?

Ke změnám došlo na dvou úrovních. Otcem globální změny postojů katolické církve se stal papež Jan XXIII, pří čemž klíčovou roli sehrály jeho encykliky a Druhý vatikánský koncil. Církev zde položila důraz na potřebu sociálních změn a význam kolektivního jednání biskupů, kněží i věřících. Druhý vatikánský koncil uložil povinnost, že vedoucí představitelé církve se musí ve věci angažovat. Tyto změny se brzy projevily i na nejnižších úrovních církve, kde narůstala angažovanost věřících i aktivita kněží. Zejména v Polsku došlo na základě nového církevního stanoviska k hnutí agresivních mladých kněží, kteří se plně ztotožnili ze zájmy místních společenství a stali se organizátory hnutí odporu.

S nástupem Jana Pavla II. se Vatikán dostal do samotného středu církevního boje s autoritářstvím. Nově zvolený papež okamžitě odsoudil ve své první encyklice porušování lidských práv a církev zcela výslovně prohlásil „strážcem svobody“. Zásadní roli začaly hrát jeho návštěvy, měl zvláštní dar objevit se s celým svým pontifikálním majestátem a charismatem všude tam, kde v demokratizačním procesu nastal rozhodující okamžik. Největší vliv měl přirozeně ve svém rodném Polsku, kde jeho dramatická návštěva v roce 1979 skoncovala s „mentalitou strachu“. Poláci ztratili strach z policie a z tanků, ze ztráty zaměstnání a možnosti povýšení, z toho že je vyhodí ze školy, nebo odmítnou vydat pas. Lidé zjistili, že jakmile se systému přestanou bát, začne být bezmocný. Mnohem dříve, než Michail Gorbačov zrušil Brežněvovu doktrínu, začali za naší svobodu bojovat Poláci. Jsem přesvědčen, že to byl právě vývoj v Polsku, který později přiměl Gorbačova ke zrušení Brežňevovy doktríny. Poláci by se určitě Sovětskému svazu bez odporu nevzdali a Gorbačov nechtěl riskovat s Polskem válečný konflikt.

Dále už to byl dominový efekt - efekt neustále se zrychlující. Někdy se říká, že v Polsku trvala demokratizace deset let, v Maďarsku deset měsíců, ve Východním Německu deset týdnů, v Československu deset dnů a v Rumunsku deset hodin.

Michail Gorbačov pod tlakem USA rezignoval na závody ve zbrojení a ve snaze zachránit komunistický systém před hospodářským zhroucením přistoupil k jeho modernizaci a demokratizaci. Zrušením Brežněvovy doktríny však pouze odstranil hrozbu vojenské intervence do okolních socialistických zemí, avšak ke svržení jejich autoritářských vlád nikterak nepřispěl. A zde právě sehráli v náš prospěch obrovskou úlohu Poláci, morálně podporovaní svým papežem Janem Pavlem II.

Samozřejmě, že k demokratizačnímu procesu významně napomohla i zahraniční politika USA. K zintenzivnění činnosti na tomto poli přispěl nástup administrativy prezidenta Cartera v roce 1977, který udělal z otázky lidských práv zásadní téma své zahraniční politiky. Lidská práva se dostala za prezidenta Cartera, jak to sám formuloval, „na světovou agendu“. Jeho nástup pak úspěšně dovršil prezident Ronald Reagan.

Výrazně přispěly také evropské instituce, zejména Evropské hospodářské společenství. Pro Řecko, Portugalsko a Španělsko se členství ve sjednocené Evropě stalo z hospodářského hlediska nezbytné. Ale k tomu, aby se země stala členem tohoto společenství, které je zárukou ekonomického růstu a blahobytu, je nezbytnou podmínkou demokratický systém. Evropská unie tak plní i úlohu stability demokratických režimů ve svých členských zemích. Snad si tuto skutečnost uvědomí u nás i tzv. euroskeptici. Důležitou úlohu v demokratizačním vývoji sehrála i Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, jejíž Helsinský závěrečný akt podepsala i tehdejší československá komunistická vláda.

Tento akt měl za následek i vznik různých monitorovacích skupin , mezi nimi i Charty 77, ve které se zformovala i opozice u nás. I když jsme v demokratizačním procesu nehráli žádnou významnější roli, byli jsme spíše ve vleku událostí a totalitní režim u nás ze středoevropských zemí padl jako poslední, přispěla Charta 77 k tomu, že byla schopna v čele s Václavem Havlem od komunistů převzít moc a přivést naši zemi k demokratickým volbám. Další vývoj v naší společnosti již byl potom plně v režii zástupců, kteří byli zvoleni občany, v prvních svobodných volbách po více než čtyřiceti létech.

V těch prvních listopadových dnech roku 1989, kdy komunisté měli stále pod svojí kontrolou policii, armádu a lidové milice, však nikdo nemohl předvídat průběh nejbližších událostí a vůdčí osobnosti z Charty 77 tak riskovali svoje životy. Na to bychom neměli zapomínat.

A neměli bychom zapomínat, že za svoji současnou svobodu vděčíme především Ronaldu Reaganovi, Michailu Gorbačovovi a Janu Pavlu II.

V Moravských Budějovicích dne 30.12.2008